Ten, nebo nějaký?

Angličtina má na rozdíl od češtiny způsob, jak jedním slovem říct, jestli posluchač o věci už ví. Když ji zmiňuješ poprvé, dostane a nebo an — je to nějaký obchod, jeden z mnoha. Jakmile o něm oba víte, mění se na the: ten obchod, o kterém byla řeč. Čeština na to má slovo „ten“, jenže ho používá jen občas a bez pravidla, kdežto anglický člen se vynechat nesmí. Zapamatuj si to jako pravidlo dvou vět: v první je a, ve druhé the. A pozor — člen patří i před přídavné jméno, ne až před podstatné: a big town, ne big a town.

Druhý důvod pro the je jednoznačnost. Když je věc jediná svého druhu, nemusí padnout ani jednou předtím — the sun, protože slunce je jedno. Stejně tak stačí, když je jediná v místě, o kterém je řeč: the station, když má město jedno nádraží, nebo the kitchen, když má byt jednu kuchyň. Anglicky se to dá shrnout otázkou „víme oba, o čem mluvím?“ Jestli ano, patří tam the. A pozor na člen an: řídí se zvukem, ne písmenem, takže an old bridge, ale a university.

Třetí možnost je, že tam člen nepatří vůbec. Platí to ve třech případech. Za prvé u množného čísla, když mluvíš obecně: I like markets znamená trhy jako takové, kdežto I like the markets by ukazovalo na konkrétní trhy, o kterých byla řeč. Za druhé u toho, co se nedá spočítat: music, furniture, homework — a music nebo two musics neexistuje. Za třetí u vlastních jmen: in Oxford, in Green Street, nikdy the Oxford. Výjimkou jsou řeky a některé země, kde the naopak je — the Thames, the UK. To si zatím jen zapamatuj jako hotové kusy.

Teď to celé drží pohromadě. Ptej se ve třech krocích. Je to obecné množné číslo nebo něco nepočitatelného? Pak žádný člen. Ví posluchač, o které konkrétní věci mluvím — protože už padla, nebo protože je jediná? Pak the. Jinak a, a před samohláskou an. Vlastní jména stojí bez členu, s výjimkou řek a některých zemí. Tohle pravidlo teď platí zpětně na všechno, co ses naučil od lekce 2 — a od téhle chvíle už není nic, co by se o členu v A1 muselo dodat.