Proč se podstatná jména píšou velkým písmenem

Němčina je dnes jediný velký evropský jazyk, který píše velkým písmenem všechna podstatná jména, ne jen ta vlastní. Ze živých jazyků to dělá kromě ní už jen lucemburština. Českému oku to zpočátku připadá jako překlep na každém řádku, ale je to jedno z mála německých pravidel, které nemá výjimky: je-li to podstatné jméno, píše se velké. Pomůcka je jednoduchá — když před slovo můžete postavit der, die nebo das, patří mu velké písmeno.

Nebylo to tak vždycky. V šestnáctém a sedmnáctém století se velké písmeno používalo nejdřív jen u slov, kterým se prokazovala úcta, tedy u Boha, císaře nebo vrchnosti. Zvyk se postupně rozlézal dál, až se z výjimky stalo pravidlo. Závaznou podobu mu dal roku 1748 gramatik Johann Christoph Gottsched a definitivně ho zabetonoval Konrad Duden svým pravopisným slovníkem z roku 1880. Dánština, která tohle pravidlo měla taky, ho zrušila v roce 1948. Němčina si ho ponechala, i když se o zrušení vážně uvažovalo ještě při pravopisné reformě v roce 1996.

Praktický užitek to má větší, než se zdá. V dlouhém německém souvětí velká písmena okamžitě ukážou, kde jsou kostry vět, takže se text čte rychleji. A občas rozhodnou i o významu: der Gefangene floh znamená vězeň utekl, zatímco der gefangene Floh je chycená blecha. Velké písmeno taky prozradí, že se ze slovesa nebo přídavného jména stalo podstatné jméno — das Essen je jídlo, das Gute je to dobré.

Zajímavosti

• Kromě němčiny píše všechna podstatná jména velkým písmenem už jen lucemburština.
• Dánština měla stejné pravidlo a zrušila ho až pravopisnou reformou v roce 1948.
• Pravidlo ustálil Johann Christoph Gottsched roku 1748, závazným ho udělal Duden v roce 1880.
• Jacob Grimm psal ve svém velkém slovníku podstatná jména malým písmenem a velké písmeno chtěl zrušit úplně.
• Reforma pravopisu z roku 1996 zrušení zvažovala, ale nakonec ho zamítla.
• Velké písmeno umí obrátit smysl: der Gefangene floh je uprchlý vězeň, der gefangene Floh chycená blecha.