V obchodě

Otázka na cenu se řídí tím, na kolik věcí se ptáš. Jedna věc: Was kostet das Brot? Víc věcí: Was kosten die Eier? Je to obyčejná shoda podmětu se slovesem, kterou znáš od sedmé lekce, ale zrovna u ceny na ni Čech zapomíná, protože česky zní obojí stejně — kolik stojí. Sloveso kosten navíc vsouvá ‑e‑ jako arbeiten, takže třetí osoba je kostet. Samotná cena se čte jako dvě čísla za sebou: 2,50 € je zwei Euro fünfzig, 4,80 € je vier Euro achtzig. Německy se přitom nikde neřekne slovo cent, dokud nejde o drobné pod jedno euro. A hlavně: po číslovce zůstává Euro pořád stejné, žádné množné číslo — zwei Euro, ne zwei Euros.

Möchten je nejzdvořilejší způsob, jak si v němčině něco říct. Časuje se zvláštně a stojí za to si to zapamatovat jako obrázek: ich möchte, du möchtest, er möchte, wir möchten, ihr möchtet, sie möchten. První a třetí osoba jednotného čísla mají STEJNÝ tvar a ani jedna nemá koncovku ‑t. Je to jediná skupina sloves, která se takhle chová, a v pozdějších lekcích k ní přibudou další. Podstatné je, co po möchten smí stát: zatím jenom to, co chceš, tedy předmět. Ich möchte ein Kilo Äpfel. Spojení s druhým slovesem (chci něco koupit) potřebuje jinou stavbu věty a přijde až v pětadvacáté lekci. A množství se říká úplně jednoduše: ein Kilo Äpfel, hundert Gramm Käse — číslo, jednotka, zboží, a nic mezi tím.

Názvy obchodů se učí i s rodem, protože z češtiny se odhadnout nedají: der Supermarkt a der Markt jsou mužské, die Bäckerei a die Kasse ženské, das Geschäft střední. Jedna pomůcka tu je — koncovka ‑ei je vždycky ženská, takže die Bäckerei si pamatovat nemusíš, stačí vědět pravidlo. A pak je tu spojení im Supermarkt, tedy v supermarketu. Ber ho zatím jako jedno slovo a nauč se ho nazpaměť. To im je stažené z in dem a patří ke třetímu pádu, který se pořádně probírá až v jednadvacáté lekci — do té doby ti stačí vědět, že se to takhle říká. Chová se přitom jako každý jiný údaj o místě: když ho dáš na začátek věty, sloveso zůstane druhé. Im Supermarkt ist das Brot nicht gut. Sloveso zahlen znamená platit a je úplně pravidelné.

Tohle je jedno z míst, kde je němčina jednodušší než čeština. Když řekneš, kolik čeho chceš, postaví se obě slova prostě vedle sebe: eine Flasche Wein, eine Packung Milch, ein Kilo Äpfel, ein Pfund Tomaten. Čeština k tomu potřebuje druhý pád — láhev vína, balení mléka — a angličtina předložku, ale němčina nepřidává nic. Žádnou předložku, žádnou koncovku. Člen se řídí jen tou první částí, tedy obalem nebo mírou: die Flasche dá eine Flasche, das Kilo dá ein Kilo. To, co je uvnitř, zůstane beze změny. Nová slova jsou k tomu praktická: das Angebot je akce nebo sleva, na kterou v každém letáku narazíš, a frisch znamená čerstvý — u zeleniny nejdůležitější přídavné jméno vůbec. Na cedulkách ho ale skoro vždycky uvidíš ve spojení im Angebot, tedy v akci. Ber ho zatím jako jedno slovo; to im je totéž jako v im Supermarkt a rozebereme ho v jednadvacáté lekci.

Na cenu se dá zeptat dvěma způsoby a oba jsou stejně běžné: Was kostet das? i Wie viel kostet das? Obojí znamená kolik to stojí. Dvě nová slovesa téhle lekce jsou vlastně opakování dvou starých pravidel. Öffnen má kmen zakončený na ‑n po dvou souhláskách, takže vsouvá ‑e‑ úplně stejně jako arbeiten ze sedmé lekce: ich öffne, du öffnest, er öffnet. Schließen naopak končí na ß, a proto má u du i u er stejný tvar schließt — to je přesně ta situace, kterou znáš od heißen z první lekce a od essen ze šestnácté. Otevírací doba se říká přes um: Der Supermarkt öffnet um sieben Uhr.