Můžu a chci

Können pokrývá česky dvě slovesa naráz: umět i moci. Ich kann schwimmen znamená umím plavat, ale kann ich helfen? znamená můžu pomoct. Který význam to je, poznáš ze situace. Tvarově je können první sloveso v kurzu, které porušuje pravidlo ze sedmé lekce: první a třetí osoba jednotného čísla mají stejný tvar a navíc bez jakékoli koncovky. Ich kann, er kann — obojí holé kann. Teprve du kannst, wir können a ihr könnt vypadají, jak jsi zvyklý. A pozor na samohlásku: v jednotném čísle je a, v množném ö. Druhé sloveso ve větě zůstává v základním tvaru a odchází na úplný konec: ich kann sehr gut schwimmen. Können ale umí stát i samo, bez druhého slovesa — das kann ich nicht je celá věta.

Wollen je chtít a chová se přesně jako können, takže si nemusíš pamatovat nové pravidlo, jenom nové slovo. První a třetí osoba jednotného čísla mají zase stejný tvar bez koncovky: ich will, er will. Du willst, wir wollen, ihr wollt. A i tady platí, že se samohláska v jednotném a množném čísle liší. Druhé sloveso odchází na konec v základním tvaru. Stojí za to porovnat wollen s möchten ze sedmnácté lekce. Ich möchte einen Kaffee je zdvořilá prosba, se kterou objednáš v kavárně. Ich will einen Kaffee je rozhodnutí a v obchodě by to znělo skoro nepříjemně. V němčině tedy platí totéž co v češtině: chci a chtěl bych nejsou totéž.

Německá věta s modálním slovesem funguje jako rám. Vpředu na druhém místě stojí modální sloveso, vzadu na úplném konci infinitiv a mezi ně se vejde všechno ostatní. Ich kann das Fahrrad reparieren. Ich kann das Fahrrad am Wochenende zu Hause reparieren. Rám se natahuje, ale jeho dva konce se nehnou. Znáš to už z odlučitelných sloves ze čtrnácté lekce — tam byla na konci předpona, teď je tam celý infinitiv. Pro poslech to znamená totéž co u odlučitelných sloves: dokud nedoposloucháš, nevíš, co se vlastně děje. Sloveso helfen navíc mění kmenové e na i ve druhé a třetí osobě: du hilfst, er hilft. A pojí se se třetím pádem — pomáhá se někomu, ne někoho: ich helfe der Frau. Nové je i laufen, které mění kmenové au na äu: du läufst, er läuft.

Tohle je nejmenší detail lekce a zároveň ten, na kterém se nejčastěji chybuje. Odlučitelné sloveso se od čtrnácté lekce ve větě roztrhne: ich mache mit, er macht mit. Jakmile ale před ním stojí modální sloveso, koncovku už nese to modální a odlučitelné sloveso se vrací do základního tvaru — tedy zase slepené dohromady, na konci věty: ich will mitmachen, alle wollen mitmachen. Předpona se odtrhne jenom tehdy, když sloveso samo nese koncovku. Stejně to funguje se všemi odlučitelnými slovesy, která znáš: ich will einkaufen, wir können umsteigen, du willst aufstehen. Die Stadtbibliothek a die Musikschule jsou složeniny a obě berou rod podle poslední části, takže die podle die Bibliothek a die podle die Schule.

Obě modální slovesa dohromady. Können je umět nebo moci, wollen je chtít, a tvarově se chovají úplně stejně: ich kann a er kann, ich will a er will — obojí bez koncovky. Druhá osoba přidá ‑st, množné číslo ‑en. A obě posílají druhé sloveso na konec věty v základním tvaru, ať je mezi nimi cokoli. Rozdíl je jenom ve významu a ten se česky neplete, takže hlídej hlavně tvar. Za zapamatování stojí trojice, která se v jedné konverzaci potká: ich kann (umím), ich will (chci) a ich möchte (chtěl bych) ze sedmnácté lekce. Poslední z nich je nejzdvořilejší a v obchodě nebo v restauraci je pořád nejlepší volbou.